Červenec 2015

Strašidlo v pivnici

30. července 2015 v 10:17 | Yuki |  Téma týždňa
U nás v malej dedinke chúliacej sa medzi kopcami sa nachádza jeden opustený dom. Podľa mňa, každá dedina, či mesto má svoje schátralé budovy čo svojim pustým vzhľadom dráždi našu fantáziu.
A ani, tento nieje vínimkoú, stojaci na okraji dediny, obkolesený stromami skrýva svoj sporoodetý vzhľad. Tento dom, stavaný z tehál tmavomodrého kobaltu, ktorí časom vybledol, sa díval na svet cez špinoé zahmlené okná. Zdobený starou drevenou verandou , ktorú ako starca podopierali zhnité drevené stĺpy, čakajúce na silnejší poryv vetra, aby sa mohli konečne oslobodiť spod tej ťarchy.
Strašidelný vzhľad budovy dotváralo aj okolie. Spoločnosť mu robili staré vráskavé stromy s pokrútenými konármi na, ktoré raz za čas priletel nejaký vtáčik, na zemi v hustej po kolena siahajúcej tráve popretkávanej burinou, kde tu sa mihla mačka. Celí tento obraz pripomínal scénu z nejakého mysteriózneho, či hororového filmu, kde je práve takýto dom jednou z hlavných kulís. A ako aj v tích filmoch, aj tento dom mal svoj strašidelný príbeh. Presnejšie ich bol niekoľko. Jeden hovorí o duchovi ženy čo tam zomrela pri nešťastnej náhode. Ako vychádzala z vane pošmýka sa na mokrej dlážke a zlomila si vez. No čo, aj takéto veci sa stávajú. Aj keď osobne by som tak nechcel skončiť. Ďalší príbeh hovorí o mužovi čo sa obesil z nešťastnej lásky. A ten posledný ma zaujala najviac. Hovorí o zvláštnom stvorení čo prebýva na tomto mieste, už od dávna, ešte skôr ako na tomto mieste bol postavený tento dom. Túto historku mi hovorila jedna stará žena, ktorej láskavú tvár zdobilo mapa hlbokých vrások a z rukami ako pergamen, čo sa neprestajne vŕtali v zemi. Totiž, táto starenka bola miestna bylinkárka. Svoju bystrú myseľ necvičila, nielen rôznymi krížovkami a tajničkami, ale aj všakovakými lektvarmi čo si sama vyrobila. Možno bola stará, ale vedela o všetkom a všetkých v tejto dedine.
Miestny ju nazývali bosorkou a mali pred ňou rešpekt, niektorý sa jej báli. Ani sa im nečudujem, sam som uveril poverám čo sa o nej šírili.
Znova som sa dostal do potýčky s chalanmi z našej školy a ako vždy som uháňal ako besný pes cez celú dedinu. Bola to neodbytná banda, ktorá prahla po krvi a nezastavila sa pred ničím. Teda. Skoro pred ničím. Ani som nevedel ako som sa dostal, až k tomu domu, ale bol som vďačný aj za to. Vedel som, že sa tam neodvážia ale otázka bola či sa tam odvážim ja. Pohľadom som zavadil o približujúce sa objekty. Potom som sa zadíval na dom . Srdce my bilo ako zvon. Bud sa nechám zmlátiť alebo sa skryjem a možno ma trafí šľak. Jedno či druhé sa mi nepozdávalo ale nakoniec som sa vydal k domu. Nemal som veľa času. Vybehol som po schodoch, ktoré bolestne zastonali pod ťarchou mojich nôh. Zdrapil som zhrdzavenú kľučku a potiahol k sebe. No dvere ma nechceli pustit dnu. Akoby ma chceli ochrániť, pred tou hrôzou skrývajúcou sa vnútri. Ale v tejto chvíli, mi bola milšia táto varianta. Zaprel som sa do dverí s celou silou ale nič, začal som do nich búchať a kopať. "Toto nieje možné," pomyslel som si. Pozrel som sa za seba, banda, už stála pred bránou odhodlávala sa k útoku.
"No ták otvorte sa, prosím,"kopol som do nich. Na to sa dvere podchílili a nado mnou, niečo zapraskalo. Rýchlo som vletel dnu a zabuchol som za sebou. Vtom priestorom zaznel bolestné zakvílenie a hneď, nato nasledoval ohlušujúci buchot. Až po nejakej chvíli mi došlo, že to bola strecha verandy. Rýchlo som sa otočil a snažil sa otvoriť, ale nemalo to žiadny účinok. Z hrôzou som si uvedomil, že som tu uväznený a bol som si istí, že tí tam vonku mi nepomôžu.
Strach ochromil moje telo, zovrel ma do svojho ľadového objatia. A ja som s očami sovy hľadel do tmi pred sebou. Započúval som sa do ticha, čo vládol všade na okolo. Po nejakom čase, čierna tma o kúsok ustúpila.
Stál som uprostred neveľkej haly. Na ľavo odo mňa, sa týčilo strmé schodisko a na pravo bol vchod do ďalšej miestnosti. A oproti mne sa nachádzali ďalšie dvere. "Možno to budú dvere do záhrady,"pomyslel som si s nádejou. Pomaly som vykročil k dverám. Na čo podlaha podo mnou nesúhlasne zaškrípala. Zastal som a s napätím som čakal či od odniekiaľ, niečo nevyskočí. V hlave som mal namaľovaný obraz, toho tajomného stvorenia prebývajúceho v tomto dome. Nevypadal nejak mierumilovne a strach mi skreslil, ešte viac túto predstavu.
Možno sú to dvere do záhrady ale pokojne môžu skrývať vchod do brloha príšery. Váhal som, znova som sa porozhliadal okolo. Nakoniec som sa rozhodol ísť k otvorenej miestnosti. Trasúcimi kolenami som vstúpil dnu. Ocitol som sa v kuchyni. Matné svetlo predierajúc sa z špinavých okien odokrilo malú utulné zariadenú kuchinu. Na moje prekvapenie, tam bol poriadok. Všetko bolo úhľadne poukladané na svojom mieste. Nevidel som tam žiadne známky po špine či prachu. "Zaujímavé."
Strach pomaličky, ustúpil zvedavosti. Posmelený som sa rozhodol pokračovať v prehliadke. Tohto v úvodzovkách krásneho domu. Pomaly som vystúpil hore schodmi, nezaobišlo sa to bez nadávok pri zrážke so chodom. Skôr podráždený ako vydesený som sa dostal hore. Tam, na mňa čakala ďalšia dvojica zavretých dverí ukrývajúcich svoje tajomstvá. Stále so štipkou ostražitosti som otvoril jednú z komnát. Na moje prekvapenie a aj úľavu na mňa nič nečíhalo. Izba osídľovalo, len ticho a poriadok. To bolo fakt čudné. Za ten čas, čo tu nikto nebýval by tu malo byť aspoň tonu prach a záclony pavučín. Hovoril mi zdravý rozum. Jediné, vysvetlenie je to, že tu fakt niekto musí bývať A ja musím zistiť, kto alebo čo. Bol som rozhodnutý, že na to prídem. Veď aj tak som sa odtiaľto nemal ako dostať. A toto bolo príjemné rozptýlenie, bez tak nudného života. Pousmial som sa nad tou poznámkou a vykročil som k ďalším. A znova nič. Zadíval som sa cez špinou pomaľované okná. Nebo sa začalo sfarbovať do oranžová s jemným nádychom šedej, ktorá uzatvárala nebo. Zvečeríevalo sa .Hlavou mi prebleslo, či sa o mňa neboja naši, ale tú myšlienku som zavrhol. Rodičia mali na práci niečo ine ako sa strachovať o svoje jediné dieťa. Vzdychol som si a pobral som sa dolu schodiskom. Asi, tak na pol ceste ma s premyšľania vytrhol buchot. Strach ma znova paralyzoval, no iba na pár sekúnd. Potom som sa z odvahou bojovníka rozbehol dolu. Stál som znova v hale zadýchaný som jastril pohľadom, ale nič som nevidel. No moje uši boli citlivejšie, zachytili nepatrný šuchot a potom nejaké rýchle klopytanie. Otočil som sa za zvukom. Nič. Aj, keď som to nevidel bol som si istý, že to je niekde blízko. Nahliadol som do kuchyne, na zemi ležala kovová lyžica. Žeby myš, pomyslel som si. Potom som za sebou začul ďalšie buchnutie. Mihom som bol znova v hale. Pred dverami. Chvíľu som váhal, ale napokon som stisol kľučku. Prekvapené oči sa dívali na otvorené vráta plné tmy a biely jazyk zo schodov, vedúce do neznáma .Tak toto som nečakal. Aspoň som to mal predpokladať, veď skoro každý dom má pivnicu. Veľkú tmavú pivnicu. A čo v nej je ? V mysli sa mi ako s hmli začala vynárať tá moja predstava strašidla. Cúvol som. Niekde tam dolu v tej hlbine sa niečo ozvalo bol to nejaký buchot a potom šuchot. Premýšľal som čo to môže byť. Prestalo to, ale o pár sekúnd sa ozval veľký rachot, až mi v ušiach zaľahlo. Priestorom sa ozvalo bolestné kvílenie. Cítil som ako sa mi postavili vlasy dupkom, ani čoby ma elektrina potriasla. Otočil som sa na päte a zabuchol som dvere. Srdce mi išlo vyletieť z hrude. A strach po mne liezol ako pavúk. Čo mám robiť. Prebehol som k vchodovým dverám a pokúsil som sa ich otvoriť, no márne. Nijaký zázrak sa nekonal, kým som bol preč. Doriti. Prešiel som celí dom, okrem tej pivnice, ale žiadni ďalší východ som nenašiel. S únavou čo mi sadala na viečka. Sadol som si a opral sa o vchodové dvere Aj keď to by bolo asi zbytočné, keby sa niečo stalo. Ďalšia z možnosti bude priami led cez okno. Miestnosťou sa pomali zakrádala tma a jej plášť padol aj na mňa.


Pokračovanie na budúce.

9 krátkých úvah, které vám mohou pomoci myslet jinak

24. července 2015 v 20:54 | Yuki |  Niečo na zamyslenie
1. Všechno, co se děje, pomáhá vašemu růstu, i když to tak třeba hned nevypadá.
Okolnosti vás vždycky mění, někam směrují a nějak zdokonalují. Někdy vám taky tvrdě podrazí nohu. A může se stát i to, že všechno, co jen se mohlo pokazit, se pokazilo. V takových chvílích člověk mívá pocit, že ho stahuje vír, kterému prostě nedokáže uniknout. Jenže tak tomu není.
Když vás ovládne chuť ode všeho utéci, vzpomeňte si, že některé věci mohou na první pohled vypadat hrozně, ale pak se ukáže, že takové nejsou. Všechno zlé je pro něco dobré… a opravdu se zdá, že někdy zkrátka musíme překonat něco špatného, abychom dosáhli toho lepšího. Právě složité životní situace mohou odhalit náš skutečný skrytý potenciál. Takže ty největší těžkosti nám často z ničeho nic ukážou docela novou cestu k cíli.
2. Lidé i situace se mění a z našeho života mizí - to je normální.
Časem se věci náhle jeví jinak, než před lety. I my sami se cítíme jinak, než dřív. Jestliže se vám něco dřív líbilo, nemusí to ještě být na věky. Někoho jste mohli milovat, ale neznamená to, že jste toho člověka povinni milovat celý život. Buďte k sobě loajální. Dovolte si být jiní, dovolte si růst a poměřit se s tím, jací jste byli a jak jste smýšleli dřív. Jediné, v čem si člověk má být jist, jsou pochyby. Pouze pokud pochybujete, dokážete situaci vidět také z jiného úhlu, neustrnout a naopak se měnit.
3. Kruté změny jsou nevyhnutelné.
Jak růst, tak změny neprobíhají bez bolesti. Když to však uvážíte, nepůsobí vám konec konců nic větší bolest, než setrvávání v situaci, která je vám nepříjemná. Nejste už ten, kým jste byli před rokem, před měsícem nebo i před týdnem. Stále rostete. Životní zkušenosti zastavit nelze. Takový je život. Člověk potřebuje odvahu, aby uznal, že něco je třeba změnit. Ještě větší odvahy je však třeba k tomu, aby na sebe vzal odpovědnost za realizaci změn. Budete muset vyvinout velké úsilí, ale výsledek bude stát za to.


4. Kdo si nejvíc stěžuje, dosáhne nejméně.

Vždycky je lepší pokusit se něco udělat a utrpět nezdar, než nedělat nic a mít náhodou úspěch. Když prohrajete, není to ve skutečnosti ještě konec. Konec přichází tehdy, když místo abyste jednali, si začnete stěžovat. Pokud v něco věříte, zkoušejte to dál. Nedovolte, aby vám minulé nezdary zastínily budoucnost. Ať se události vyvinou jakkoli, pamatujte, že ke skutečnému štěstí člověk přichází teprve tehdy, když si přestane stěžovat. Zkuste být za všechny životní trable vděční. Berte je jako nedocenitelnou zkušenost.
5. Štěstí závisí pouze na způsobu myšlení.
Mysl je vaším bitevním polem. Je místem nevyřešených konfliktů. Místem, kde sídlí všechny vaše starosti, přesvědčení i strachy, které se nenaplnily. Pokud tyhle myšlenky necháte ve vlastní hlavě vegetovat i nadále, zbaví váš časem klidu, radosti a nakonec i života. Jejich kumulace může vést k nervovému kolapsu a depresím.
Uvědomte si, že jste to, co si myslíte. Jestliže nepřehodnotíte a nezměníte své názory, nepodaří se vám změnit nic. Krásný den začíná pozitivním myšlením. Jak jen se probudíte, oddejte se na minutu radosti - vždyť jste živí a zdraví! Čas plyne a jednou pochopíte, že život je požehnáním.
6. Měnit něčí osud je vrozená schopnost.
Nepromrhejte tento dar. Buďte laskaví. Buďte opravdoví. Buďte pro tento svět důležití. Vždyť po pravdě řečeno, cílem lidského života v žádném případě není osobní štěstí. Ve skutečnosti máte být prospěšní, soucitní, dobří a ušlechtilí. Máte vytvářet takový život, který se bude důstojně lišit od pouhého přežívání ve své vlastní bublině. Jděte touto cestou a opustíte svět v alespoň trochu lepším stavu, než když jste se do něj narodili.


7. Nejlépe posloužíte sobě i jiným tak, že si dopřejete to, co potřebujete.

Je to pravda: vaše potřeby znamenají mnohem víc, než si umíte představit. Neignorujte je. Někdy musíte udělat právě to, co je nejlepší pro vás, pro váš život. Nikoli to, co se zdá nejlepší všem ostatním. Slibte si na tomto místě, že už se nebudete doprošovat lásky, respektu a pozornosti okolí. Podívejte se na sebe do zrcadla a řekněte svému odrazu: "Já tě mám rád a od nynějška už tohle dělat nebudu!" Protože teprve když máme úctu sami k sobě a když se máme rádi, se nám otevírá cesta ke štěstí. Jsme-li šťastní, jsme také lepšími přáteli, lepšími členy rodiny a lepšími partnery.
8. Všichni, které potkáme po cestě, mají v našem životě význam.
Na své životní pouti nepotkáváme jen tak nějaké lidi. Když jim dáte možnost, uvidíte, že každý z nich má v sobě něco udivujícího. Třeba nenaplní vaše očekávání, přesto však je jejich přítomnost důležitá. Někteří vás budou zkoušet, jiní učit a ještě jiní odhalí vaše nejlepší vlastnosti. Buďte tedy vděční za všechno ve svém životě. A to všem, bez vyjímky! Někdy to může být dost těžké, ale vyviňte skutečné úsilí, abyste byli vděčni i za hrubosti. Právě záporná zkušenost je připomínkou, která nás učí, jak věci být nemají.
9. Nejen vy se cítíte osamělí a divní.
Dřív jsem sám sebe měl za nejpodivnějšího člověka na světě. Pak jsem si ale uvědomil, že mezi těmi miliardami lidí, co na světě žijí, musejí být určitě takoví, kteří se cítí zrovna jako já. Když jsem si nějakého takového člověka představil, říkal jsem si, že teď nejspíš myslí na něco podobného jako já. Teď čtete tenhle článek a víte už, že existuju a jsem stejně tak zvláštní jako vy. Často v myšlenkách bojuju sám se sebou, stejně tak jako nejspíš i vy. A stejně jako vy mám na starosti různé důležité věci, jen se o ně starám po svém. A i když nám někteří lidé neporozumí, jeden druhého pochopíme okamžitě. Takže pamatujte, že nejste ani osamělí, ani divní.
Doslov…
Doufám, že dnešek pro vás bude krásným dnem, že budete snít směle a sebejistě a odhodláte se udělat něco, k čemu jste dříve neměli odvahu. Věřím, že budete milováni a sami také budete milovat. Chtěl bych, abyste věděli, že když změníte své myšlení a přestanete se v mysli zabývat věcmi, které změnit nemůžete, vaše síla k dalším změnám jenom naroste.
Co je nejhlavnější: buďte moudří a rozvážní při každém rozhodnutí. Tak budete spokojeni sami se sebou a budete se moci stát příkladem pro druhé.
Teď je řada na vás…
Co byste dodali k tomuto seznamu? Jaké myšlenky nebo úvahy stimulují vás, abyste zůstali v proudu? Podělte se o své úvahy, nechte nám své komentáře k tomuto tématu.

http://www.pronaladu.cz/9-kratkych-uvah-ktere-vam-mohou-pomoci-myslet-jinak/

Objatie

24. července 2015 v 18:04 | Yuki |  Niečo...
Objatie je niečo, čo nás naplnuje radosťou. Týmto spôsobom vyjadrujem ako toho druhého máme rady, ľubime a chcme byť pri ňom blízko. Čo najviac ako sa dá. Vyvoláva to vnás pocity štastia, lásky a bezpečia. Toto gesto je naozak krásne. :3 :3 :3 Prebúdza to vnás to nejlepšie.






Milujem tento pocit. :3 :3 :3

Nemám záujem

24. července 2015 v 17:32 | Yuki |  Téma týždňa
Choď s davom. Čo ktomu dodať. Nemusím vysvetľovať čo sa pod tým myslí to vie každí, svojim vlastným spôsobom.
Ja osobne nemám záujem ísť s davom. Mám svoj vlastný pohľad na svet. Som iná a tým som výnimočná. Niektorí tomu nerozumejú myslia si, že je niečo zlé ked nesúlasím, či nerobím rovnaké veci ako ostatní. Ako napríklad, ísť von a zabaviť sa do nejakého baru, či riešiť veci ako sa oblicť aby som vypadala moderne. Proste na takýchto veciach mi nezáleží.Je mi jedno čo si o mne myslia. Som kto som. Som jedinečná bytosť. A tým to hasne.